Trochu depresivní...bláboly

30. ledna 2009 v 12:47 | Lit |  Rýpavá Lit

Název: Martine-aneb trochu depresivní povídka
Autorka: Agony
Blog: www.hudba-punk.blog.cz
Typ povídky: depresivní, smutné
Můj komentář: dnešní kritika se sice bude tvářit jako kritika, ale o kritiku vůbec nepůjde:) Chci se spíš věnovat tématu ,,smutné, depresivní povídky" celkově, protože jde o velice zajímavý žánr, který naprosto ovládá mozečky blogových povídkářů a jejich o nic duchaplnější čtenáře. Pokud se s mým názorem na celou věc nebudete ztotožňovat, tak si prdněte do sáčku!:P


Kdysi jsem narazila na povídku jménem Martine - aneb trochu depresivní povídka. Jak vás již samotný název upozorňuje, text vám nepřivede úsměv na rtech, ani vás nijak zvlášť nepobaví. A jestli ano, pak jste cynický blbec, který ničemu nerozumí.
V zásadě děj nikoho nepřekvapí. Ani svým začátkem, ani průběhem, ba ani závěrem: v první části (která jen tak mimochodem zahrnuje asi čtyři pětiny povídky) pronikáte do mysli hlavní aktérky, jejíž hlavou poletují velice emotivní myšlenky, ve kterých se zabývá svým životem bez přítele Martina. V druhé části (asi posledních pět řádků) se připraví o život nabroušenou žiletkou.
Jaké bylo zjištění, když jsem povídku dočetla? Že jsem cynický blbec, který ničemu nerozumí.

Abych to uvedla na pravou míru, nejsem takový necíťa, jak se na první pohled zdá (se zarděním přiznávám, že mě rozplakaly Příšerky s.r.o. a Doba ledová.) Ráda si přečtu povídky i neveselého rázu, ale u některých mě velice zaráží pár skutečností:

1. Snaha autorů vyvolat jakýkoliv dojem: v prvním ročníku jsme si vysvětlovali, co to v literatuře znamená kýč: jde o snahu spisovatele narvat do textu co nejvíce emocí, které na čtenáře velmi zapůsobí, jinak řečeno: tož nechám ho zakopat pod kytky, ať ti osli (myšleno čtenáři) řvú jak turci.
Já osobně bych nechala pod kytičky zakopat takto smýšlející autory. Bohužel, povídky, o kterých je tu dnes řeč, na mě tímto dojmem kýče působí. A nejen svým obsahem. Zkuste si někdy projet pár takových povídek a budete až překvapeni, jak jsou si navzájem podobné stylově:

Sedím na lavičce a oklopuje mě temnota,na neby nesvítí ani jediná hvězda,ani jiskřička naděje..Cítím se strašlivě sama,kde je můj "strážný anděl",kdeje ten,koho jsem tak milovala?? (Agony)

Seděla u jeho umírajícího těla. Bála se pohlédnout do jeho očí.
Co by tam spatřila? Bolest? Zklamání? Lásku? Nebo jen nenávist?
Tvář měla zmáčenou od slz, řasenku rozmazanou po tváři. Jen seděla a hleděla před sebe. Před ní umíral její přítel. Milovala ho, ale on zklamal. (Ellion)

Seděla schoulená do klubíčka a opírala se o zeď svého pokoje. Až teď si uvědomovala, že tenhle její pokoj pro ni znamenal daleko víc, než by si kdy dokázala připustit. Byl to její svět,její ráj,byl stejný jako ona. (Blanka)

Pocity, pocity, pocity...nejsem proti nim, pokud nejsou použity prvoplánově. Takové povídky jsou pro mě jen dobře promyšleným dílem autora, který k sobě skládá různá slova, aby vykreslil smutnou atmosféru, tvoří životní osudy, aby vypadaly smutně, a příběh skončí tak, aby byl smutný, což naprosto dokládá fakt, že tuto povídku ještě okatě strčí do rubriky s názvem Smutné povídky.

2. Originální zápletky, originální postavy, originální závěry: taky jste si někdy položili otázku, co je tak zajímavého na životní tragédii čtrnáctileté hrdinky a její skvělé, víceúčelové žiletce? Já ani ne. Spíš by mě zajímalo, co by taková slečna dělala v případě, že by se svých nezkrotných chloupků zbavovala voskovými pásky. Řešení nechám čistě na vás.
Zvláštní také je, že je ona tragédie způsobena ve většině případů ztrátou partnera. Neříkám, že jde o ztrátu bolestnou, ale kdyby ji tak řešili všichni lidé na světě, jak nám to líčí každá druhá povídka, člověk by se stal patrně ohroženým druhem. (Chtěla jsem původně napsat: zbavili bychom se tak několika přebytečných magorů, ale takový cynik zase nejsem:o))

3. Autoři: ano, mám averzi vůči povídkářům, kteří na svém blogu podobné texty zveřejňují.
Kdysi dávno (nu, asi předevčírem) jsme v úzkém kruhu vedli zajímavou debatu o malém, dobře živeném chlapečkovi, který recitoval na soutěži báseň o válce, chudobě, hladu a smrti. Komu by takový paradox nezpůsobil tiky v noze, viďte? Zůstávalo jen otázkou, zda nakopnout to malé spokojené prasátko, či jeho učitelku, která mu text vybrala.
Báseň totiž není těžké přednést se správnou výslovností, intonací a technicky ji propracovat. Ale jakmile se ta malá usměvavá holčička nedokáže ztotožnit s Taťánou, nikdy nepřednese Taťánin dopis tak, aby jí posluchač uvěřil. Stejně jako neuvěříte jedenáctiletému brejlatému chlapečkovi, když se ve své próze naváží do komunistů. Jsou určité hranice, které přes své dovednosti člověk nikdy nedokáže překročit.
A stejně tak je tomu u autorů/autorek podobných povídek. Můžeme oceňovat skvělá souvětí, výbornou slovní zásobu.... Ale já osobně jim v povídkách nevěřím ani písmenko. Je mi líto. Představa mladé spisovatelky, která se slanou slzou v oku píše o trápení a smrti a hned po napsání povídky odchází se svými přáteli do McDonaldu, je pro mě velice úsměvná.

Chápu, že mnozí po přečtení mého názoru budou prskat vzteky a tvrdit, že nic nechápu. Ano, nechápu žiletkofily. Ano, nechápu lidi, kteří o nich píší stále dokola jedny a ty samé povídky jen z důvodu, že je to téma velice oblíbené. Na protest proti nim asi založím Sdružení optimistických, veselých, vtipných a úsměvných povídek.

Voskovým páskům zdar!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Neros Neros | Web | 30. ledna 2009 v 16:10 | Reagovat

Já nedokážu napsat vtipnou povídku. Pouze zábavný slash. Upřímně řečeno, je hloupé používat stále stejná témata, stejné fráze a obraty, stejné konce a osudy... Jsem docela zvědavý, co by jsi řekla na mé povídky.

Nepatřím do sdružení žiletkofilů, spíš se považuji za cynického romantika. A aby každý člověk co přijde o partnera páchal sebevraždu? To svědčí o jisté psychické labilnosti hrdinů povídek, i jejich autorů.

I když... většina mých postav stejně umírá, tak co.

Chtělo by to udělat pokus... zavřít skupinu emo kids a odříznout je od žiletek... co by použili místo nich?

2 Literník Literník | Web | 30. ledna 2009 v 16:26 | Reagovat

Neros: rozhodně nemám nic proti smrti na konci povídky. Jen musí být napsána tak, aby člověk četl poslední řádky s otevřenou hubou. A zachytit tímto způsobem smrt je velké umění.

Když však čteš povídky typu výše zmíněné, od prvního slova víš, jak dopadne..

A k tvému pokusu: velmi zajímavý nápad. Myslím, že jejich nevynalézavost by je nutila přežít, což by je ještě více psychicky vydeptalo. Ale možná, že by přece jen našli jiné alternativy: tkaničky od bot, slipy...

3 Lištička Lištička | Web | 30. ledna 2009 v 17:14 | Reagovat

Smutné povídky mohou být pěkné, pokud to autor umí podat trochu nevšedně a originálněji než ty zástupy před ním. A pokud umí správně vyjádřit a vystihnout atmosféru.

Smutná povídka nikdy nebude působit smutně, pokud ji člověk napíše povrchním způsobem, díky němuž mu výsledné dílo pochválí jen - s prominutím - troubové, kteří se spokojí s málem a skutečně dobrou povídku často nejsou ani schopni dočíst do konce. Například proto, že je na jejich poměry příliš dlouhá xD

4 Alča Alča | 30. ledna 2009 v 18:15 | Reagovat

Na jednu stranu máš pravdu - na druhou nemohu souhlasit. Možná jde o subjektivní názor, ale což - je to také názor jako ten tvůj :) Souhlasím s tím, že jsou malé holčičky, které neví o čem píšou, píšou o smrti a ani si neumí představit, co to znamená. Jejich díla pak stojí za starou belu.

Ale neupírala bych smutným povídkám jejich kouzlo :) Vždyť - kdo ví, co jimi chtěl básník říct;) Já taky píšu povídky smutného rázu. Když na mě sedne jakási melancholie, vypíšu se z toho. Nebo když se něčeho bojím - a že já jsem člověk s mnoha strachy - nevidím lepší pomoc než psaní....

Ale každopádně chválím téma - jeho výběrem určitě oslovíš velkou spoustu lidí :)

5 Literník Literník | Web | 30. ledna 2009 v 19:42 | Reagovat

Jak už jsem poznamenala, tímto článkem se nenaváží do smutných povídek. Jen do určitých typů, které jakoby projížděly přes kopírku...

6 homo sapiens tupiens homo sapiens tupiens | Web | 30. ledna 2009 v 19:53 | Reagovat

docela s tebou souhlasim...nemam ráda povídky, které jsou smutné od začátku po celý průběh až do konce...mám ráda nečekané konce....všechno to ale záleží hlavně na autorovi a na tom jakým způsobem to umí podat....já bych třeba rozhodně nedokázala napsat kvalitní smutnou povídku....ale já nejsem schopná napsat jakoukoliv kvalitní povídku=D

7 Tomáš Tomáš | Web | 31. ledna 2009 v 10:38 | Reagovat

Je to už nějaký pátek, co se mezi mládeží kdovíproč vyskytla morbidní touha po všem depresivním. Já to nechápu - v tomhle věku by měl být člověk spíš veselý a šťastný, ne? K čemu tedy deprese? Z čeho je vůbec můžou všichni mít? Kde se bere ta zvrácenost?

8 Polgara Polgara | Web | 31. ledna 2009 v 14:14 | Reagovat

Ono záleží hlavně na tom, jak to ten autor, v tomhle případě bych měla spíše napsat autorka, podá. Ne pokaždé to musí být hloupost, ale máš bohužel pravdu, že takových povídek je málo. Docela by mě zajímalo, co si myslíš o nemoci zvané Mary sue, taky je to takový nešfar dnešní mládeže

9 Polgara Polgara | Web | 31. ledna 2009 v 14:14 | Reagovat

pardon, to mělo býr nešvar 8O)

10 Kikinka Kikinka | E-mail | Web | 31. ledna 2009 v 15:08 | Reagovat

Vtipné :) Smutně vtipné... XD A nejlepší je, když u příběhů tohoto typu člověk objeví větu "toto se opravdu stalo... je to smutný, ale stalo se to...:("

Jinak jestli teda máš zájem o hodnocení mé povídky, odkaz je http://kantilena.blog.cz/0901/pribeh-ktery-bych-chtela-prozit  Jestli se ti to nebude chtít psát sem na blog, klidně mi to napiš na mail;) Díky a hlavně piš dál:)

11 anýssek anýssek | Web | 31. ledna 2009 v 18:46 | Reagovat

jéje, tak já nemohu jinak, než souhlasit. Zváště ta část textu, kde popisuješ daného kloučka (jehož učitelka chtěla udělat dojem), mě donutila se zamyslet...

P.S. dej mi vědět, až narazíš na něco originálnějšího, než jen samé multifunkční žiletky, umírající emo-přítel, plačící emo- chuděrka, co sedí v dešti osamělá na osamělé lavičce.... =)

12 Meadow Meadow | Web | 31. ledna 2009 v 18:50 | Reagovat

Inu, já na ty "veselohry" moc nejsem, jsem schopná zakomponovat vtipnou pasáž či ostrovtip protagonisty, ale na happy endy mám moc slabé srdce. Upřímně, nemám je ráda, protože jsem si jich nikdy moc v životě neužila. Tím pádem jsou pro mě vskutnu minimálně reálné. Řekla bych, že v mých povídkách se pocity vyskytují opravdu hodně, ale jsou různé a často to bývá spíše smýšlení o situaci jako takové, ne jen myšlenky na to, jak umřít. A rozhodně bych nenechala umřít svou postavu žiletkou - tohle je tak "klišéidní", že to snad víc už nejde. Díky za tento článek.

13 Literník Literník | Web | 31. ledna 2009 v 18:50 | Reagovat

anýssek: určitě dám...i když mi to bude patrně trvat dost dlouho, to asi do té doby něco sama napíšu:o)

14 jeans* jeans* | Web | 31. ledna 2009 v 20:15 | Reagovat

Tomáš: Já bych spíš řekla, že skutečnou depresí mladí netrpí, ale že se jeden po druhém opičí.

15 Iswida Iswida | Web | 31. ledna 2009 v 20:27 | Reagovat

Být postavou těch povídek, tak se právě řežu - jinak řečeno mám hodně cynickou náladu a chuť se s někým pohádat. Tak záměrně vynechám, v čem s tebou souhlasím, a napíšu, v čem až tolik ne. Já napíšu něco vtipného jen velmi zřídkakdy. Také jsem začínala na těchhle "depresivních povídkách" (mé postavy ale nebyly v depce z rochodu s klukem a s žiletkama si taky nerozuměly) - ale rozhodně jsem ty příšerné fráze nepoužívala za účelem dojmout čtenáře a už vůbec jsem pak nešla s kámoškama k McDonaldovi (ani nikam jinam, nejbližší McDonald je myslím cca 25 km daleko). Taky jsem zhnusená, když vidím, že některé dívčiny to píšou pořád dokola. Ale je velký rozdíl mezi těmihle milovnicemi žiletek a nešťastnýma osamělýma holkama, co si musí zkusit něco napsat, než zjistí, jak zasadit pocit do příběhu. Myslíš, že začnou nějakou byť sebehorší komedií? Nevím, jaká jsi - nebo spíš jaká jsi byla ve věku těchto děvčat. Já jsem seděla doma a užírala se, protože v té díře, kde žiju, člověku nic jiného nezbývá, když se neztotožní s názorem většiny, není kam tady jít.

Co se týče recitaček, všimla jsem si letos jedné drobnosti - téměř dospělá dívka opravdu dobře přednesla Šťastného prince. Ovšem ve své kategorii měla několik soupeřů, kteří si vybrali stylově mizerné, zato vtipné textíky, a přednes přehrávali tak, že jsem nechápala. Kdo si myslíš, že vyhrál? Možná by ses divila, ale já jsem ani v první třídě nebyla ochotná vzít si text, který by neměl aspoň nádech melancholie, a myslím, že takových lidí je víc.

No, stručně řečeno - smutná atmosféra nemusí být v každém případě jen klišé a přetvářka. Někteří lidí JSOU smutní a nedokáží s tím nic udělat, ať se snaží sebevíc - nedávno jsem si myslela, že ano, ale včerejšek mě totálně srazil na kolena (jen proto, že jsem se nějakou dobu pokoušela být taková, jaká bych být chtěla). Mají se přetvařovat, aby jejich skutečné pocity nepůsobily kýčovitě?

Tím nechci říct, že bych souhlasila s těma rozchodovýma žiletkovýma povídkama. Jen mi přišlo, že jsi šmahem odsoudila i jedince, kteří si to nezaslouží (nemyslím sebe, u mě už nad sebelítostí vítězí sebeironie)

16 Tomáš Tomáš | Web | 31. ledna 2009 v 20:31 | Reagovat

jeans: Máš pravdu, ale oni to opičení berou tak vážně, až jsou z toho deprimovaní.

17 Lit Lit | Web | 31. ledna 2009 v 21:01 | Reagovat

Iswida: pokud si myslíš, že jsem odsoudila všechny autory píšící smutné povídky, pak je mi líto, ale zřejmě si mě a můj článek nepochopila. Jak z textu vyplývá: nemám ráda autory, kteří tento typ žánru využívají k tomu, aby přilákali citlivé čtenáře a rovněž ty, kteří ve svých hlavách nechápou věci, o kterých píší: smrt apod...

Co se týče McDonaldu, mrzí mě, že jsi toto přirovnání vzala úplně doslova (tedy aspoň jak jsem pochopila.) Využila jsem ho jen jako paradox toho, jak žijí někteří náctiletí.

Co se týče recitaček, nijak nedávám přednost veselý textům před těmi melancholickými. Ten, kdo je v recitaci úspěšný, by měl zvládnout obojí: jak přednést text, který nese nějakou myšlenku, tak třeba nějakou veselou absurditu. Možná se budeš divit ty, ale obojí je velmi těžké. Pro mě je vítěze ten, jehož přednes mě přesvědčí a nedělám rozdíl mezi žánrem. Melancholické básně či prózy vítám - ale když je přednáší někdo, kdo absolutně neví, o co jde, to bych pak vraždila.

A k tvé otázce: jaká jsem byla já? To víš, že mi život nikdy nepřinesl jen krásné okamžiky. Ale nikdy bych se zlými věcmi nemohla užírat: považovala bych to za důkaz své slabosti a sobectví. Na světě jsou miliony lidí, kteří mají větší důvod být nešťastní, dělat z mého života tragédii by mi proto přišlo směšné. Netvrdím, že se musíme přetvářet a smát se...to ne. Ale zbytečně plakat je nefér, sobecké a je to důkazem toho, že si člověk nedokáže vážit jiných věcí, které mu život dal...to jsem ale úplně odskočila od původního tématu. Prostě a jednoduše, pokud si myslíš, že tvé povídky nejsou přetvářkou ani kýčem, pak tento článek není o tobě a nemáš se co dušovat.

18 veronika veronika | Web | 1. února 2009 v 8:49 | Reagovat

ahojka chtěla si vědět co musí umět zlatník no  základ je vyřezávání malou pilkou ,pilování pílníky ,vrtání letování pájkou žíhání a  pak se to vyřezaný vyvrtaný většinou spojí pájkou vím jsou to takový nic neřikající pojmy ale kdybych ti tu začala vyprávět jak se musí prstýnek vytukat na vřětýnku tak asi nebudeš vědět ještě víc je to hodně na přestnos a když jsme museli udělat 10 stejných prstýnků tak to byla docela otrava:)

19 jeans jeans | Web | 1. února 2009 v 11:15 | Reagovat

Tomáš: Jo, s tím souhlasím..

20 Lia Lia | Web | 1. února 2009 v 18:55 | Reagovat

s tím mrtvým ... :D opravdu sem se zasmála ... dobrý postřeh :D

21 Lištička Lištička | Web | 1. února 2009 v 20:19 | Reagovat

Právě jsem narazila na jeden článek, při jehož čtení mi došla veškerá slova... Řekla bych, že je to čím dál tím horší :(

http://pusinka-jajinka.blog.cz/0902/styl-scene

22 Keira Fey Keira Fey | E-mail | Web | 2. února 2009 v 20:16 | Reagovat

Čtení povídek, kde se vyskytují krvavé žiletky, řasenky rozteklé jako Vltava o povodních a ty nejtemnější pokojíčky, mě už dost unavuje  i znechucuje. Nejenže mi autorka navodí depresy z mizerně napsaného díla, což drtivá většina takových kusů je, ale člověk nemá pak odvahu si týden oholit nohy...

Debilně žertuju :D Mě taky moc veselá témata nejdou od srdce, pro mě se psaní stalo hlavně terapií, kdy člověk odpluje ze svého světa do toho druhého-vymyšleného... Z Depresivních blábolů mi přijde, že slečny snad někdy ani neví, co je to pravá duševní bolest, ale mají s ní jen spojenou řežbu žiletkou. To je totiž dramatické. Nebo bývalo. Krev mi normálně nevadí, žiletka + KREV mi ale hnou žaludkem kdykoliv, třeba jen pomyšlení na ně.

Proto asi sdílím tvůj názor - "... a hned po napsání povídky odchází se svými přáteli do McDonaldu, je pro mě velice úsměvná." Tahle věta to krásně vystihuje :) Tím pádem, chci ti pochválit jak tenhle, tak ostatní články, jsou skvělé :D

Nikdy asi nepochopím řezající se slečny. Musíme brát na vědomí, že tu opravdu jsou. Smutné, v černém, se zapalovačem po zápěstím. Jen se to stalo velkým fenoménem pro smutný žánr a polovina osazenstva na to háže už radši bobek. Ale vážně je asi nepochopím.

Sama jsem měla dlouhé období, kdy jsem byla pořádně na dně ze sebe sama. Bylo mi ze mě špatně, nesnášela jsem se. Člověk si připadal na světě k ničemu, pro nic. Ale NIKDY, nikdy jsem na sebe nevztáhla ruku. Proč?

Naděje umírá poslední.

Jakoby tohle krátké smutné, ale přitom hezké motto slečny s žiletkami nikdy neslyšely...

23 Asheen Asheen | Web | 4. února 2009 v 18:55 | Reagovat

Ahoj, díky :-)

Chtěla bych tě jenom upozornit, že někteří mají jiné rozlišení monitoru a potom jim to na okrajích háže bílou barvu :-)

Taky máš pěknej blog, jdu se tady porozhlídnout :-)

24 Literník Literník | Web | 4. února 2009 v 19:26 | Reagovat

Keira-Fey: tvůj komentář mě velmi potěšil. Velmi krásně shrnuto a napsáno, naprosto s tebou souhlasím...

25 Bláznivej Majdík Bláznivej Majdík | Web | 6. února 2009 v 11:05 | Reagovat

No ano..máš pravdu... autoři se opravdu takto chovají... :D

26 máňa máňa | Web | 7. února 2009 v 14:39 | Reagovat

Jé dobrý , hned ze začátku jsem taky chtěla napsat že jsem cynický blbec, který ničemu nerozumí.

Během své životní cesty dospívání jsem zjistila, že jsou dva druhy puberťáků - 1.druh - to jsou ti, co jsou v jednom kuse navařeni v obchodních centrech a jediné, co je zajímá je poslední tričko značky Replay 2.druh - ti, co sedí doma, koukají na smutné obrázky a prolézají všelijak úchylné blogy a vymýšlí ještě čím dál tím více smutnější povídky.

Abych byla upřímná, někdy před rokem, ó hloupé to nevyspělé děvče, jsem se snažila být ten druhý případ (ačkoliv jsem se o povídky vzhledem k mé nevalné slovní zásobě radši ani nepokoušela), nicméně proto, že jsem citlivý člověk na mě smutek začal po chvíli působit a já opravdu nechtěně spadla do forem, kdy se s člověkem už opravdu něco děje. Nálady a pocity si začaly dělat, co chtějí a má duševní půlka se zcela vyhla kontrole.

Proto jsem musela podstoupit řadu příslušných opatření.

Rok a půl potom a já stejně cítím, že mě to poznamenalo. Už nikdy více. Ráda bych varovala  ostatní blogerky a podobné slečny, ale pokud jsou tak tvrdohlavé, jako jsem byla já, jedna či druhá se bude muset potýkat s tím, s čím já:-).

27 Katka Katka | 13. února 2009 v 21:39 | Reagovat

Líbí se mi Tvé kritiky a osobité názory. Mám ráda lidi kteří, se nestydí vyjádřit, co si skutečně myslí. S tímto Tvým názorem ovšem nesouhlasím. U smutných povídek hodně záleží na tom, kdo a proč je napsal. Pokud si autor řekne: ,,Tak já teď napíšu něco strašlivě smutného, abych byl zajímavý," pak většinou taková povídka není moc procítěná a nezní opravdově (a nedej bože, aby podobně zaměřenou povídku napsal nějaký naoko ,,EMOšpunt"). Pokud se ovšem autor jen snaží vypsat ze svých problémů a v jeho tvorbě se odrážejí skutečné emoce, nevidím na tom nic špatného. Možná jen to, že má nějaký důvod, dostat se do tak zarmoucených stavů. A samozřejmě pravopis a stylistika, to je jasná věc... Zkrátka a dobře nevidím nic špatného na smutných povídkách, naopak je mám ráda.

Zkrátka a dobře, tohle je otázka vkusu každého z nás...

28 三千代中村 三千代中村 | Web | 14. února 2009 v 2:23 | Reagovat

nu ... já osobně k tomu přihodím jen jedinou poznámku, která se bude vztahovat ke třetímu bodu a dobrou poznámku k tomu má i Neros ve svém komentu.

jen jsem chtěla říct, že tohle je jasná známka toho, že nikdo z těch "autorů" nikdy smrt tak blízké osoby, jakou je ta pro postavu v jejich povídce, nezažili na vlastní kůži. protože kdyby ano, nikdy by to takhle "neposkládali" dohromady a věděli by, jaké myšlenky ve skutečnosti člověku v tu chvíli běhají myslí.

toť vše :)

29 Buff Buff | Web | 13. dubna 2009 v 16:41 | Reagovat

Velice osobitý názor, chválím Tě za něj, ale ne se vším můžu souhlasit - některé citové povídky nemusí být braky. Jak už někteří psali - jde o podání, ano, na tom záleží nejvíc. Já sama radši píšu non-HE fiction, protože mě samotnou za svůj kratičký život moc dobrého nepotkalo, tak proto.
Ale já měla taky takové období - bylo mi nějak 13, 14? A svou postavu jsem s žiletkou nechala umřít jen jednou :P Prostě to je móda... Ony z toho (snad jednou) vyrostou a pochopí, že psát o smrti je o hodně lehčí než ji prožívat.

30 Lit Lit | Web | 14. dubna 2009 v 8:11 | Reagovat

[29]: Samozřejmě, něco jiného je, když píšeš o tom, co jsi sama prožila. To jsou pak povídky skutečné, ale tenhle článek je namířen proti dětem, kteří píší podobné věci prvoplánově (jak tomu je u prvního bodu...)

31 Matthias Matthias | E-mail | Web | 16. července 2009 v 21:09 | Reagovat

Chjooo ty woe sem upe nasranej :(jako woe mě matka nechtěla uvařit jako polífku :( ty woe sem z toho měj jako upe depky ty woe a teď dojdu semhle na nějaké blogís :( a někdo se tu ošklije naváží do mých naprosto nejlepšejších smutňoulinčkouškých povídešek!:( MMám z toho up3 depky upe nejwíc,:( půjdu se oběsit na tlaničkách od adidasek MUCK! :-D

32 *Schoki *Schoki | Web | 11. září 2009 v 21:16 | Reagovat

s většinou textu souhlasím, ale mám raději žiletku, než voskové pásky :D

33 complete geek complete geek | Web | 12. ledna 2010 v 21:16 | Reagovat

Zajímavé úvahy. Depresivní povídky jsou asi přemnožený druh a ty povedené budou asi na seznamu těch ohrožených. Já se radši moc nepouštím do citových záležitostí, protože by to asi nedopadlo dobře :-) Sice se považuju za optimistu, ale "žili šťastně až do smrti" mi taky vadí. Když je ta povídka z reálného prostředí, mohla by být trochu realistická. Když je naruby, tak ať už pořádně (sci-fi, fantasy...)

34 Lennroe Lennroe | Web | 22. června 2010 v 23:19 | Reagovat

Jsem cynický blbec a jsem na to hrdá. Jinak řečeno s tebou naprosto souhlasím (a to se jinak strašně ráda hádám)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama