Červen 2010

Zvedněme své líné zadky...

26. června 2010 v 18:24 | Lit |  Můj pohled
©Lit
...a pomáhejme. V současnosti ovládla lenost naše (moderní dobou zdegenerované) mozečky. Než poslat pár kaček na dobrou věc, to si radši koupíme supr trupr tričko v Kenvelu, novou rtěnku, či modrá elemka.
Sama takto hřeším též, proto nechci být moralistka a přemlouvat vás, aby jste rozbili prasátko s našetřenými penězi na kolo a urgentně je věnovali prvnímu bezdomovci, kterého potkáte. Ráda bych však zmínila pár výborných věcí, které vás budou stát pakatel (někdy jen trochu času) a pomohou víc, než si dovedete představit.


Rádoby jazzmanka...

23. června 2010 v 16:35 | Lit |  hudba
Lit©
Jakožto nadšenec jazzové hudby jsem se nedávno pustila do bluesové improvizace. Ve svých naivních představách jsem doufala, že to "půjde tak nějak samo" a za pár dnů se už budu moci předvádět před kamarády s frajerskou improvizací (černý klobouk, cigárko v koutku, nožku přes nožku...prostě jazzová bohyně.) Dřív, než jsem však zahrála pár taktíků (rozumějte: když jsem zjistila, že NEJSEM schopná zahrát ani pár taktíků), přišel pád z růžového obláčku a tvrdý náraz. Jako dvojrozměrná, frustrovaná placka jsem se poníženě dobelhala k počítači a rozhodla se učit od profesionálů, kteří díky své nekonečné dobrotě (a pravděpodobně ze soucitu k nám lamám) natočili videa s lekcemi jazzové hudby.

Tímto bych jim chtěla projevit velký dík a snad jejich obětavost bude k něčemu platná.

Jazzovou improvizaci považuji za vrchol klavírního (a jakéhokoliv instrumentálního) umu. Ať si kdo chce říká co chce, ani geniální provedení Mozarta mě tak nenadchne. Jazz je možností, jak otevřít sebe samého, pojmout skladby trochu jinak a na sto různých způsobů, jazz není jen pastva pro uši, ale i pro oči...není nic lepšího, než sedět v pátek večer v klubu při bílém víně a sledovat fantastické preludování saxofonu, basy a piana.
A to je důvod, proč chci to kouzlo ovládat taky! Chce to talent (ten snad mám) a taky hodně dřiny (holt, budu muset přemoci svou neskonalou lenost.)

Ale už umím improvizovat v céduru. Aspoň nějaký pokrok...:o)

(Muddy Waters - You Can't Lose What You Ain't Never Had)
  

Není Čapek jako Čapek...

21. června 2010 v 15:43 | Lit |  Knihy
Vždycky je mi hrozně líto spisovatelů, kteří z jakéhokoliv důvodů upadli do kategorie "neznámí," popřípadě "zapomenuti," ač by jejich díla mohla předčít i kdovíjaké velikány, které naši češtináři vyzdvihují do nebe a div jim nenasazují svatozáře.
A já se před časem rozhodla jednomu takovému "chudákovi" dát šanci. Josefu Čapkovi. Jistě vás napadne, že on to přeci není takový chuděra a že je docela známý. No, jen mi vy, chytrolíni, vyjmenujte alespoň jedno jeho literární dílo, na kterém by nespolupracoval se svým mladším bráchou Karlem (Pejsek a kočička se nepočítá. To by bylo moc snadné...)

Kofolomilové/Kofolofilové POZOR!!!

16. června 2010 v 15:45 | Lit |  Fotografie - komentáře
Když mi jednoho dne zatemnila mozek přemíra cocacolových bublinek (nemluvně o tom čurbesu v žadluku), rozhodla jsem se ten americký "zázrak" vyměnit za jinou alternativu.
A tu na obzoru povstala jedinečná Kofola se zlatou svatozáří...
Od té doby na ni nedám dopustit, a proto těžce nesu, když ji někteří lidé opomíjejí, či dokonce zavrhují. S faktem, že Kofola nikdy nebude hrdě zařazena mezi české státní symboly, jsem se jakž takž smířila. Ale že není k dostání v některých stravovacích a napájecích zařízeních (rozumějte - hospody) mě opravdu vytáčí. Naposledy mi tepala žilka v oku při návštěvě jedné pražské hospody. Tu drzost jsem si prostě musela vyfotit...
©Lit
Tak si teda trhněte nohou!!!

Divadelní hra: První volby

6. června 2010 v 15:23 | Lit |  Střípky z mého života
Přestože volby jsou již týden starým a tudíž neaktuálním tématem, ráda bych se s několikadenním zpožděním s vámi podělila o skvělé zážitky z volební místnosti a to prostřednictvím divadelní hry, na které jsem pracovala celých sedm dní. Jak jistě z následujícího textu pochopíte, první volby jsou neopakovatelným okamžikem v životě dospělého jedince a všem přeji, aby tento výjimečný den prožili tak intenzivně, jak jsem jej mohla prožít já.

Jednání prvé:
Prostředím je nevelká volební místnost s podlouhlým stolem, za nímž sedí osm krásných, mladých a usměvavých mladých mužů představující komisi.
Ozývá se zaklepání na dveře a na jevistě přichází nervózní Provolička.
Prvovolička: (nesměle) Dobrý den!
Komise: Dobrý den!
Provolička: Jsem prvovolička!
Komise: No né! Ona je prvovolička! 
Komise: (zpívá za doprovodu orchestru) Tak vítej, tak vítej
prvovoličko,
usmívej se, zpívej,
vždyť volíš brzičko
Tak vítej, tak vítej....
Prvovolička odchází za plentu...

Jednání druhé:
Na scéně se nachází pouze Prvovolička. Kulisy tvoří jeden nevelký pultík na proscéniu a tři modré plachty znázorňující plentu. Na jedné z nich je nápis: ,,PROSÍM, NELEPTE OBÁLKU!"
Prvovolička: Ach, co si teď mám počít? Na mém rozhodnutí závisí budoucnost téhle země!
Prvovolička nakonec vybere jednu kandidátní listinu a vkládá ji do obálky. To vše se odehrává za dramatického smyčcového doprovodu.

Jednání třetí:
Opět zpátky ve volební místnosti. Přítomná komise mlčí.
Prvovolička: Zvolila jsem!
Komise: No né! Ona zvolila!
Orchestr spustí oslavnou, svižnou skladbu, vzduchem začínají létat konfety a růže. Komise vyzdvihuje Prvovoličku nad sebe a nadšeně s ní odchází do zákulisí. Opona se zatahuje.

KONEC