Střípky z mého života

Divadelní hra: První volby

6. června 2010 v 15:23 | Lit
Přestože volby jsou již týden starým a tudíž neaktuálním tématem, ráda bych se s několikadenním zpožděním s vámi podělila o skvělé zážitky z volební místnosti a to prostřednictvím divadelní hry, na které jsem pracovala celých sedm dní. Jak jistě z následujícího textu pochopíte, první volby jsou neopakovatelným okamžikem v životě dospělého jedince a všem přeji, aby tento výjimečný den prožili tak intenzivně, jak jsem jej mohla prožít já.

Jednání prvé:
Prostředím je nevelká volební místnost s podlouhlým stolem, za nímž sedí osm krásných, mladých a usměvavých mladých mužů představující komisi.
Ozývá se zaklepání na dveře a na jevistě přichází nervózní Provolička.
Prvovolička: (nesměle) Dobrý den!
Komise: Dobrý den!
Provolička: Jsem prvovolička!
Komise: No né! Ona je prvovolička! 
Komise: (zpívá za doprovodu orchestru) Tak vítej, tak vítej
prvovoličko,
usmívej se, zpívej,
vždyť volíš brzičko
Tak vítej, tak vítej....
Prvovolička odchází za plentu...

Jednání druhé:
Na scéně se nachází pouze Prvovolička. Kulisy tvoří jeden nevelký pultík na proscéniu a tři modré plachty znázorňující plentu. Na jedné z nich je nápis: ,,PROSÍM, NELEPTE OBÁLKU!"
Prvovolička: Ach, co si teď mám počít? Na mém rozhodnutí závisí budoucnost téhle země!
Prvovolička nakonec vybere jednu kandidátní listinu a vkládá ji do obálky. To vše se odehrává za dramatického smyčcového doprovodu.

Jednání třetí:
Opět zpátky ve volební místnosti. Přítomná komise mlčí.
Prvovolička: Zvolila jsem!
Komise: No né! Ona zvolila!
Orchestr spustí oslavnou, svižnou skladbu, vzduchem začínají létat konfety a růže. Komise vyzdvihuje Prvovoličku nad sebe a nadšeně s ní odchází do zákulisí. Opona se zatahuje.

KONEC

Jak jsem se stala ďáblem na silnicích...

11. února 2010 v 13:23 | Lit
Je to už nějaký ten den, co jsem úspěšně složila zkoušku pro obdržení kartičky, se kterou mohu řídit tu velkou plechovou krabici. Byla to dřina, nervy, strach, ale hodný pan komisař se nade mnou slitoval (zvláště nad faktem, že jsem pohlaví ženského) a nechal mě projít. Sice ho to stálo velké přemáhání (zvlášť poté, co jsem nebyla schopna vysvětlit funkci spojky jinak než rukama nohama), ale udělal jistě správnou věc:o)
Krom pocitu vítězství a pýchy jsem díky autoškole nabyla spoustu nových informací, jež obohatily můj všeobecný rozhled a jakožto zkušený řidič jsem se rozhodla předat své znalosti začátečníkům, které to všechno teprve čeká.
Následující body jsou důležitá fakta, která jsem si odnesla ze svých zkušeností v provozu a ze závěrečné zkoušky:

1. Auto má (v nejlepším případě) čtyři kola, volant (tedy obrovské kolo před řidičem), dvě tyčky (odborně zváno řadící páka a ruční brzda) a tři pedály (spojka, brzda, plyn). Ostatní věci jsou sice nezbytné, ale již těžko pochopitelné, proto není třeba se jimi více zabývat.

2. Většina aut je vybavena pásy a není od věci je využít.

3. S komisařem se nevyplácí diskutovat. Pouze přikyvujte, popřípadě se doma před zrcadlem naučte roztomilý, provinilý výraz ,,Já jsem to opravdu věděl(a)...

4. Nestačí periferní pohled na zrcátek. I kdyby vás to mělo stát krční problémy, otáčejte hlavou pomalu, viditelně a pokud učitel či komisař vaši snahu přehlédnul, nebojte se ji zopakovat podruhé.

5. Dát přednost zprava neznamená zastavit uprostřed křižovatky!

6. Pokud vám jednou "chcípne" motor, není důvod se domnívat, že jste spáchali největší dopravní prohřešek.

7. Pokud vám motor chcípne víc než třikrát, může být komisař/učitel pěkně otráven.

8. Pokud vám motor chcípá na každé křižovatce, patrně jste zkoušku nesložili.

9. Parkovat do dvoumetrové hromady sněhu není prostorově možné!

10. Pokud nemůžete nohou nahmatat některý z pedálů, nemusíte se omlouvat učiteli, že jste ho "asi" zlomili. Pravděpodobně vám na něj šlápnul on.

11. Není nutné zastavovat před prázdným přechodem pro chodce.

12. Při rozsvícení oranžového světla na semaforu (po němž následuje červené) je vhodné šlápnout na brzdu, nikoliv na plyn.

13. V ulici označené modrou obdélníkovou značkou s bílou šipkou nemusíte trnout strachy z případného vyhýbání se protijedoucím vozidlům.

14. Pokud na červenou projede auto s blikajícím modrým světlem, neznamená to, že stejnou výsadu máte i vy.

15. Při závěrečných zkouškách nevyslovujte nahlas větu: ,,Páni, tuhle značku jsem ještě v životě neviděl(a)!"

Krásnou a bezproblémovou jízdu vám přeje Lit:o)

Lenost a její kreativní dopady...

19. ledna 2010 v 10:51 | Lit
Není pravda, že civilizační nemoc jménem lenost vede člověka k zaostání na duchu a mysli. Důkazem toho jsou následující obrázky, které byly pořízeny v těch nejúžasnějších (*ironické uchechtnutí*) hodinách fyziky, chemie a biologie. Ne že by profesoři neuměli nadchnout studenta pro svůj výklad (*sarkastický řehot*), za šechno může již zmiňovaná lenost, která mi ustavičně promlouvá do duše: ,,Nepiš si ten záápis, nepiš si hooo." Je vám jasné, že i sebesilnější osobnost nemůže tomuto nemravnému svodu odolat. Namísto toho si hodiny zpestřuji výtvarnou činností, která mě obohacuje mnohem více, než jakékoliv citrátové cykly, myofibrili, či kmitavý pohyb.
Následující ukázky mých uměleckých děl jsou jen slabým odvarem skutečně hodnotných kreseb. To víte, mám strach, aby mé nápady nikdo neobšlehnul.

Mé malé objevy...

3. ledna 2010 v 15:13 | Lit
Mí drazí, milí, věrní čtenáři, kteří už jste ani nedoufali, že se zde má existence objeví prostřednictvím nějakého (ne)smysluplného článku.
Abych hned ze začátku byla alespoň trochu zdvořilá (když už jsem si to u vás pohnojila svou blogařskou superaktivititou:D), přeji vám všem do nového roku 2010 vše to, po čem toužíte (čímž jsem se diplomaticky vyhnula problému vypisování všech klišeidních záležitostí typu láska, štěstí, zdraví, které už mě omrzely přát stále dokola, ač jsem to vždy myslela naprosto upřímně. Jak tak ale uvažuji nad touto příliš dlouhou závorkou, čas a místo jsem stejně neušetřila...)
Poslední měsíce roku 2009 mi přinesly spoustu nových objevů v tom našem "malém" internetovém rybníčku a já se proto rozhodla podělit se s vámi o tyto "novinky" (a tím vás ušetřit mých zajímavých, leč pro vás naprosto nepodstatných zážitcích z Vánoc a Silvestra.)

Prázdniny!!!

28. června 2009 v 15:50 | Lit
Velice optimistický nadpis je podkopán naprosto otřesným faktem, že ředitelka našeho gymnázia nezná pojem ,,ředitelské volno." Co z toho vyplývá? Zatímco stovky dětí se proháněly po Ostravě s radostí, že dva měsíce neuvidí ten naprosto tyranský ústav, my jsme seděli v lavicích a k smrti se nudili. Je pravda, že mnozí profesoři byli schovívaví (nebo patrně také tak znudění) a pustili nám nějaký odpočinkový film, jiní však byli naprosto neoblomní a vydrželi až do konce. Nicméně jejich naivní představa, že si budeme vést zápisy do sešitů (že vůbec budeme nějaké sešity do školy nosit), narazila na krutou realitu: piškvorky, křížovky, mobily, knížky, žolík...profesoři museli chtě nechtě předstírat, že tyto nešváry nevidí.

Na dotaz, proč musíme chodit do školy, nám bylo odpovězeno: ,,Profesoři mají povinný počet odpracovaných hodin, proto tady v pondělí a v úterý musí být."
Na dotaz, proč musíme chodit do školy i my studenti, nám bylo odpovězeno: ,,Hmmm...egh...hmm...jeden za všechny, všichni za profesorský sbor...."
Děkujeme, paní řídící...

Dva nedobrovolně strávené dny ve škole mi ale samozřejmě nemohou pošlapat ono nádherné těšení se na úžasné prázdniny. Je sice pravda, že srpen budu trávit velice otravnou brigádou, ale prozatím mi tuto krutou skutečnost zastírá růžový obláček července. Nepříjemná realita druhé půlky prázdnin dolehne až 1. srpna, proto píšu zatím radostí naladěný článek. Jen pánbíček ví, co se tu objeví za měsíc:P

Každopádně červenec je pro mě obdobím velkého kulturního vyžití. Divadlo, divadlo, divadlo! Krom vlastního aktivního přičinění (kdyby měl někdo zájem, zcela interně pošlu tajné inforace o mé premiéře:P), zúčastním se i velkých slavností k poctě pana Shakespeara. Je pravda, že trnem v oku mi byla informace o představení Bouře, které bylo dle mého názoru (a dle názoru většiny diváků) nejslabším představením loňského roku na tomto festivalu a jehož pořadatelé měli tu odvahu jej opět nasadit do programu, nicméně na ostatní představení se opravdu těším. Pokud to bude zážitek velkolepý, možná ze sebe vycucnu nějaký ten článek:P

Kvantum článků však o prázdninách ode mně nečekejte (ostatně, ani přes rok nejsem příliš aktivní:P) O to víc však budu dbát na kvalitu. Snad.

Krásné prázdniny vám všem přeje, Lit...

Nesedět, jít, žít...

13. dubna 2009 v 8:47 | Lit
Pravidelní čtenáři mého blogu (pokud ještě nějaké mám:P) si jistě všimli, že svou stránku tak trochu zanedbávám. Bohužel mohu svým souhlasem jen potvrdit tuto smutnou pravdu, avšak věřte, že mám spoustu důvodů k tomu, abych za ten zpropadený počítač nevlezla. A doufám, že svými postřehy vás donutím se na tu krabici s několika čudlíky taky vyprdnout...

Jsem typ člověka, který se těší na každou změnu. Když je pěkně, těším se na déšť, když vedro, modlím se k mráčkům, aby zplodily trochu sněhu, a naopak někdy už mám sněhu absolutně pokrk a vzývám svého modlu nejoblíbenějšího: sluníčko. A tak by mě ještě před pár týdny, kdy jsem chodila v zimním kabátě, vůbec nenapadlo, že za několik desítek dní se budu v plavkách opalovat na babiččině zahrádce. Světe div se, včera jsem tak strávila celé odpoledne.

To však nevysvětluje, proč svou návštěvou málokdy poctím svůj blog, že? Mé důvody jsou zcela jasné: miluju teplo, miluju sluníčko a mám sakra velkou radost, že mohu každou volnou chvíli strávit venku. A že je těch volných chvil zatraceně málo, když vezmu v úvahu všechny akce, kterých se zúčastním a kvůli kterým musím tudíž zkoušet. Takže pokud se nějakých deset minut najde, rozhodně je nestrávím před velkou blikací bednou, což jistě každý chápe. Ale nemějte strach, sem tam se zde objeví nějaký ten článek:)

A kdyby se vám náhodou už tady nelíbilo, vůbec se nebudu zlobit. Naopak. Běžte ven, válejte kotrmelce, skákejte do řek a za žádnou cenu nezabíjejte čas čtením blogů:P

Loučí se s vámi pro dnešek vaše Lit...

Podvodníci!!!

1. prosince 2008 v 13:52 | Literník
Pamatujete si na časy, kdy jste třiadvacet dní před Vánoci otevírali okénka obdélníkového kalendáře a pojídali čtverečky s různými vánočními motivy? A celí natěšení jste očekávali poslední dvojokénko, s tou magickou čtyřiadvacítkou. A právě ten poslední kus čokolády vám zůstal na Štědrý den. Kdo by se nechtěl vrátit do svých dětských let, že? Já naštěstí cestovat časem rozhodně nemusím. Mí milovaní rodiče mě takovým mlsným kalendářem potěší každý rok. Co by neudělali pro svou dcerušku? (Které už táhne na osmnáct. Ale nevadí, na čokoládě si smlsne vždycky ráda:o))
A právě včera jsem takový kalendář obdržela. Musela jsem pohoršeně kroutit hlavou.
Nejenže krásné malované obrázky z mých mladých let zmizely (lesíky plné srnek, dětí, dárečků, Ježíšek v jesličkách, vánoční hvězda atd...). Nahradil je totiž výjev jakéhosi obtloustlého dědka v červeném, s dlouhým nepěstěným vousem, obklopeného samými dětmi. (Běžný obrázek ze života psychicky narušené osobnosti s pedofilními sklony - tak takové kalendáře rozhodně svým dětem kupovat NEBUDU!) Ale to byl jen začátek...

S.O.S. - hledá se cukr!!!

27. listopadu 2008 v 11:00 | Literník

Lidem, kteří jsou závislí na nějakém druhu jídla (čokoláda, brambůrky, čínské polívky) a není dne, kdy by si svou vyvolenou lahůdku nezakoupili, jsem se vždycky smála a byla jsem hrdá na to, že jsem naprosto svobodný člověk, kterého žádné pochutiny nemohou nijak ovládat. Dneska sklaplo i mně.
Ráno jsem si vstala o půl desáté (ležím doma s těžkou přetěžkou nemocí:)) a první věc, ke které jsem namířila, byla varná konvice. Uvařila jsem si vodu a chtěla si nachystat své oblíbené kafíčko. Abyste věděli, složení takového mého oblíbeného kafíčka je mléko do 1/3 hrnku (dobře, dobře, přiznám se, že někdy liju mléko do poloviny hrnku, káva není aspoň tak horká a lépe chutná) a samozřejmě nesmí chybět tři lžičky, popř. kostky cukru a dvě lžičky kávy (platí pro standardní hrnek, většinou si však kávu vařím do obrovského kotle, kde se jednotlivé dávky zdvojnásobí.) A tady nastal velký problém - doma nebyl cukr (a má dupa byla neskonale líná na to, aby zaběhla do obchodu.)
Řekla jsem si, že si tedy pro tento den uvařím čaj - leč i na takový nápoj mám svůj vlastní recept: půlka vymačkaného citrónu a...tři kostky cukru. A tady nastal problém. Ne, že bych nemohla pít čaj neoslazený, bohužel zrovna ten náš je takovou tou náhražkou ovocného čaje, která sice vypadá jako čaj, ale v žádném případě nechutná jako čaj a ani to není opravdový čaj!!! (Pche, příště jdu nakupovat JÁ!) Tedy cukrem a citrónem tomu "čaji" dodám alespoň trochu chuti.
Uvažovala jsem nad tím, že bych si udělala svůj oblíbený koktejl. Ale opět mě zradilo složení - banány, mléko a....hádejte co? CUKR. Ke své smůle jsem si nemohla uvařit k snídani ani krupicovou kaši s piškoty!!!
Co z toho plyne? Jsem hnusný, cukrový zhýčkanec, který nedokáže bez cukru žít. Respektive - dokáže, ale příznaky takového závisláka v situaci, kdy se mu nedostává potřebná dávka cukru, jsou opravdu strašlivé. Tak tedy, do budoucna budu muset cukr asi postupně, po velmi malých krůčcích, omezovat, abych byla fyzicky i psychicky připravena na případnou krizi. A pro dnešek to budu muset vydržet...
 
 

Reklama